Při příležitosti výročí narození Ingmara Bergmana zveřejňujeme krátkou úvahu Lukáše Jirsy nad klíčovou scénou ze Sedmé pečetě:

Sedmá pečeť Ingmara Bergmana má pro mne zásadní význam. Scéna s mlékem a jahodami obsahuje tolik témat, životních postojů a zkušeností - a tak je mimo jiné i výmluvným příkladem lévinasovského "nekonečna" v umění. Tu scénu nevyčerpáme jejím detailním popisem, rozborem střihu, kamery, hereckého umění a mizanscény. Tak se dostaneme pouze k suchému exaktnímu popisu (Lévinasova "totalita"), snad se dotkneme odpovědi na otázku "jak" (jak technicky), ale ani náhodou se nepřiblížíme odpovědi na "co" a "proč". Co a proč totiž nelze slovy nikdy zcela postihnout a vyjádřit, nelze to zkrotit do linearity jazyka. Abychom se alespoň trochu přiblížili podstatě té scény, museli bychom nejspíš odkrýt velký kus sebe, svého prožívání, svých životních zkušeností, svých radostí i hlubokých zranění. A i potom zůstane to skutečně podstatné nevyřčeno, protože to ani vyřčeno být nemůže. Musí to být prožito a to s osobním nasazením.

Scéna "poslední večeře" ve mne vyvolává velké pohnutí. Pohnutí posmutnělé, melancholické i tiše radostné a nadějeplné. Díky scéně s jahodami a mlékem jsem pozornější ke svému vlastnímu životu. A v tom vidím jeden ze zásadních plodů umění a tak také chápu slova Paula Ricoeura: "„Kdyby umění nemělo kromě schopnosti stáhnout se do sebe také schopnost prolomit se mezi nás, dovnitř našeho světa, bylo by dokonale nevinné; bylo by bezvýznamné, zredukované na pouhou zábavu, dokázalo by dát jenom na chvíli naše starosti do úschovy.” Filmy Ingmara Bergmana se prolamují do životů filmových diváků intenzivně, opakovaně a stále nově. 

Úryvek ze scénáře:

Rytíř vezme oběma rukama mísu s mlékem a zhluboka se napije, pak ji postaví opatrně zpátky a s úsměvem vzhlédne.

MIA: Už nevypadáš tak slavnostně.

RYTÍŘ: Zapamatuju si tuhle chvíli. Ten klid, šero, mísu s jahodami a s mlékem, vaše obličeje ve večerním světle. Mikaela, který tu spí, Jofa s loutnou. Budu se snažit si zapamatovat, o čem jsme mluvili. Budu tu vzpomínku nosti v obou rukou tak opatrně, jako by to byla mísa až po okraj naplněná čerstvě nadojeného mléka.

Rytíř odvrátí obličej a vyhlédne na moře a do bezbarvého, šedého šera.

RYTÍŘ: Bude mi to znamením a velkým dostatkem.

P. RICOEUR, F. AZOUVI, M. De LAUNAY, Myslet a věřit. Kritika a přesvědčení , Kalich 2000, s. 220
I. BERGMAN, Filmové povídky, Odeon 1988, s. 38-39

Celá scéna s anglickými titulky: