V druhé knize mého oblíbeného mudroslovného spisku Tao te ťing se praví, že „nic na světě není tak měkké a poddajné jako voda, a přece v tom, jak zdolává pevné a silné, ji nic nepřekoná“ (78. kapitola). Kdyby byl Lao'c (Starý mistr), pololegendární autor pod knihou podepsaný, naším současníkem a měl možnost s námi zažít nejnovější film mexického režiséra Alfonsa Cuaróna Roma (všimněte si, že záměrně neříkám vidět, protože film je zkušenost, kterou je stejně tak možno vychutnávat, mnout mezi prsty), jistě by nad ním uznale pokýval hlavou. Ne snad proto, že by Cuarónův film Tao te ťing jakkoli dramaticky připomínal, přinejmenším tedy ne svou dikcí (kde Lao'c dává přednost úspornosti, tam Cuarón preferuje dlouhá souvětí). Nejsem si však vědom mnoha filmů – a zvláště titulů z posledních pěti deseti let – které by uvedenou intuici vyjadřovaly s takovým půvabem a silou, jako právě Cuarónova (ne)černobílá Roma.

Mohl bych říct: Roma je filmem o vzpomínání, pokusem o rekonstrukci zlatého domu dětství. Z toho, co utkvělo ve spárách režisérovy paměti, z povadlých pavučin, odlesků, pokoutných stínů, náhodných odérů slov a odraných knižních hřbetů. Mohl bych říct: Roma je filmem bezbřeze osobním (každá tvář je oceán-uvnitř; za každou číhají hvězdokupy, mangrovníky, buganvílie, kolihy, spásné i zrádné proudy). Ale také: Roma je filmem politickým, obnaženým. Nebo snad lépe řečeno: filmem o malých příbězích na žíhaném pozadí velkých dějin (v tomto případě neklidného politického klimatu v Mexiku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let) a vzájemném pronikání obého, vazbě osobního na kolektivní. Také se ale mohu držet při zemi a říct: Roma je filmem o kupících se psích výkalech na dlážděném dvorku (čím více jich uklidíte, tím více jich přibude, c'est la vie) a kadilacích širších než vjezd do dvora. A také filmem o obloze plné dopravních letadel a zázračných možnostech prostorového zvuku. A vždycky budu mít pravdu. Tím vším Roma nepochybně je. A jako každé velké umělecké dílo hodné toho označení: mnohem, mnohem víc.

Nejraději však o Romě uvažuji jako o filmu o vodě – i kdyby jen pro tu představu, že to byl opět film s tváří vody, který zastínil všechny ostatní. O vodě a její magické moci změkčovat vše nepoddajné, okoralé, zatvrzelé – a odhalovat skryté nebe v okolních předmětech a lidech. Moci, kterou voda sdílí s jinou přírodní silou: láskou. A výslovně pak o vodě jménem Cleo (jak by řekli staří Řekové: o vodě hrdé a krásné), bytůstce drobné vzrůstem, ale široké srdcem. Kde je v Romě voda, tam je Cleo, a naopak: voda je Cleino totemové zvíře. A že je vody ve filmu požehnaně! Jednou se objeví v podobě rozbouřeného moře na malbě v hotelovém pokoji. Jindy v podobě ledových krup. Jindy v podobě příboje, tentokrát až příliš skutečného. A pak je tu voda plná mýdlových bublin, ve které Cleo – ach ano, málem bych zapomněl: nenápadná služebná mixtéckého původu, šlechetná jako lesní potůček – drhne prádlo na rozpálené střeše domu. A voda, v níž Cleo umývá v kuchyni nádobí. A voda, která v poryvech větru šplíchá na okno a stéká po něm. A voda plodová. Anebo kapky, které ve slunečním svitu krápají z ponožek rozvěšených na prádelní šňůře, zatímco Cleo předstírá, že je mrtvá, a kolem nerušeně poštěkává udýchaný svět.

A jako je Cuarónův film bohatý na vodu – opatrovatelku mezi živly, je doslova (a příznačně) obtěžkaný i životem. Právě tak, zdá se, Cuarón film chápe. Jako síť, do které padá život. Život lidský i mimolidský (hloubkovými obrazy-fotografiemi se v šivovském reji míhají desítky lidí, psi, ovce, domácí husy i jeden ropušník), ba dokonce i mlčenlivý skoroživot věcí. Podobně jako japonští umělci – tvůrci poezie tanka a haiku, spisovatelé a malíři pomíjivého světa – propůjčují poetičnost i těm nejnicotnějším a nejvšednějším věcem, také Cuarón vdechuje život tomu zdánlivě nejobyčejnějšímu kolem nás. Osluněným kachličkám, promíchnutému fotbalovému míči, odchlíplému plakátu na dveřích skříně, odkopnutým teniskám, váze s řezanými jiřinami, skořápce z vajíčka na hniličku, zvířenému prachu v patách dusajících ovcí. A kdo má trénované ucho, odhalí tentýž láskyplnný smysl pro detail i ve zvukové stopě. Švitoření kanárků v klecích na dvorku, halekání pouličního brousiče nožů, hluk prolétajících letadel, zvuky dětských kroků na schodišti, štěbetání vrabců v houštině nebo vzdálené odbíjení kostelních zvonů. Toť hudba, která udává Cuarónově filmu náladu a tempo – hudba skutečnosti, světa, všednodenních sfér.

A říkám-li, že Roma je těhotná životem – a nejen životem, ale světem jako takovým, pak nejde jen o libozvučnou metaforu. Všechna ta neokázalá pregnantnost, s jakou Cuarón evokuje zaniklý svět vlastního dětství, všechny ty vůně a barvy, všechna ta patina a mour, ano, všechna ta voda – pro to všechno existuje dobré opodstatnění. Stejně jako Potomci lidí nebo Gravitace, také Roma se nakonec točí kolem jediného velkého tématu: a tím je mateřství. Clein příběh – a příběh rodiny, do které vzdor svému postavení náleží – lze číst jako velký hold všem ženám-rodičkám (žena je koneckonců jen jiným pojmenováním pro vodu), jako podobenství o ženách, které „zůstávají samy“, a mužích, kteří bez varování odcházejí, a v neposlední řadě také o tiché ženské síle, která všechno zarputilé, hrubé a odcizené životu (všechno, co se na životu dopouští neomluvitelného násilí) poráží prostou silou vytrvalosti a přizpůsobivostí – podobně jako želva pokořuje rychlonohého Achillea ve slavné Zenónově aporii.

Proč tedy dát Romě šanci? Důvod je prostý. Potřebujeme filmy, jako je Roma. Jako potřebujeme vodu. Jako potřebujeme déšť na závlahu zahrad a polí: bez vody nemůže nic vzklíčit, Slunce samo nestačí. Potřebujeme filmy, které by nám připomínaly, že srdce je dobré, oplývá-li hloubkou – nepostrádá-li jitřivý rozměr vody. Které by nám, společně s britsko-americkou básnířkou Denise Levertovovou, dodaly odvahy vmést cynismu do tváře: Neříkej, neříkej, že nenacházíš vody – protože voda je tu stále, jakkoli vyprahlé naše životy mohou na omak být: voda se svou „tichou písní a zvláštní silou“, občerstvující, povznášející, konejšivá, soucitná. Filmy, které projevují soucit s životy na nízkých místech. Jako Lucia Berlinová, budiž jí země lehká. Filmy, které říkají: Život je to jediné, na čem opravdu záleží.

Luděk Čertík

Text vyšel v kulturně-společenském magazínu Milk & Honey
FB stránka magazínu: mlikoamed