Každý člověk, který vážně přemýšlí nad svým životem, se dříve nebo později musí vyrovnat se základními otázkami týkajícími se jeho existence: Kdo jsem? Odkud jsem přišel? Kam jdu? Jaký je smysl mé existence na tomto světě?
Kambodžský rodák Hong Khaou rozšiřuje ve svém filmu Monsoon (Velká Británie, 2019) spektrum existenciálních otázek ještě o ty, které se týkají identity člověka jako příslušníka národa a obyvatele konkrétní země, jejíž tradici a kulturu v sobě má. Nebo nemá.
Na 24. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech se film promítal pod názvem Monzun. Hlavní postava Vietnamec Kit přichází po třiceti letech do Vietnamu, aby zde pohřbil popel svých zemřelých rodičů. Ti odešli ze země v důsledku politického pronásledování, když bylo Kitovi šest let. Od té doby žije i se svým bratrem v Británii. Bratr má zanedlouho přijet do Saigonu a zúčastnit se obřadu pohřbu.
Kit si pronajme byt a začne pomalu prozkoumávat tu podivnou zemi, která je jeho domovem. Zde se narodil a prožil zde první roky svého života. Jenomže nic nepoznává, nic si nepamatuje. Saigon se proměnil v pulzující město, v němž každý den mizí starý svět a vzniká nový kosmopolitní a odcizený svět betonu, skla a konzumu. A ten v jeho vzpomínkách není.
Kit navštíví svého kamaráda z dětství. Přinese jakýsi nevhodný dárek a od začátku je patrné, že přišel jako cizinec. A tak jen velmi opatrně oba osahávají svět toho druhého: Máme něco společného? Zbylo něco z našeho dětského přátelství? Muži spolu mluví anglicky, protože Kit vietnamsky neumí. Hledají místa, kde se Kit narodil, prohlížejí staré fotografie. Nedokáží se k sobě přiblížit, neprojeví žádné emoce, jejich hledání ústí do prázdna.
Co se vlastně děje v člověku, který hledá své kořeny? Jak má sdělit to, co sdělit neumí? Hledá, ale co? Kit stojí u okna, za kterým crčí voda monzunového lijáku. Hledí na neosobní siluetu města, které je mu tak cizí. A přece je to jeho rodiště. Pak odjíždí do Hanoje, města, v němž se jeho rodiče poznali a prožili zde část života. Ani zde však nenalézá nic, co by jej ukotvilo.
A přece je v Kitově vietnamském hledání prvek, který otevírá cosi důležitého. Kit je homosexuál a přes seznamku si sjednává v Saigonu schůzku se zhruba stejně starým sympatickým Američanem černé pleti. Jejich první setkání nepřináší nic jiného než sex. Oba muži se však scházejí i podruhé a pak opět. Postupně zjišťují, že mají cosi společného. Kitovi zemřelo během války ve Vietnamu mnoho příbuzných. Otec jeho milence ve Vietnamu bojoval a před nedávnem spáchal sebevraždu. Jeho syn teď přijel do této země právě proto, aby mohl svého otce pochopit. Mezi Kitem a jeho přítelem se náhle objevuje něco, co je osudově pojí: nejprve je to tragédie země, v níž se oba setkali, ale ještě více odcizení svým nejbližším, které bylo způsobeno dějinnými událostmi. Tato společná bolest mezi nimi vytváří hlubší pouto. Náhle nejde o sex, ale o porozumění bolesti toho druhého.
Pozorný divák přitom pochopí, že homosexualita je pouhý pomocný prostředek, který má umožnit sblížení dvou mužů, které by jinak bylo nepřirozené. Sblížení související právě s jejich mužskou identitou. Oba v sobě objevují schopnost niterného porozumění v oblastech, které jsou pro každého muže klíčové. Je to vztah k otci a pochopení a přijetí svého mužství, a to včetně zranitelnosti a slabosti. Přestávají předstírat, sundávají si masky a stávají se autentickými. V závěru filmu pak sledujeme Kita, který neuměl dosud dávat najevo emoce, jak se se svým přítelem líbá v baru a potom s ním vychází na terasu, odkud oba pozorují ono dosud tak nepřátelské a mlčící město. Samota byla zlomena a problém ztracené identity náhle pohasl.
Když přijíždí po několika dnech Kitův bratr, probíhá setkání sourozenců na letišti jinak, než velí vietnamská zvyklost, podle níž se city veřejně neprojevují. Oba muži si nejprve podají ruce, pak se váhavě obejmou, načež se k sobě silně přitisknou. Dlouze až křečovitě k sobě tiskne Kit bratrovu hlavu, hlavu člověka, který je mu nejdražší a která ztělesňuje vše, o co Kit přišel: vlast a rodinu. Jenomže on to až dosud nevěděl. Teď to ví, protože nalezl lásku, pevný bod, od nějž se může odrazit a díky němuž může opravdu milovat.
Hong Khaou ve svém filmu neotevírá náboženskou oblast. Kit je existenciálně sám, aniž se mu dostane pomoci Boží. A přece můžeme Boží přítomnost vnímat: právě z onoho deště, který padá z nebe a přináší Kitovi nejen poznání samoty, ale i potřeby něco s ní dělat. Proto odjíždí do Hanoje, kde si poprvé uvědomí, že by sám být nemusel. Snad proto se film jmenuje Monzun. Boží transcendence je na první pohled nezřetelná, a přece přináší do života rozměr věčnosti, který nabízí člověku příležitost žít život důstojně a umožňuje mu zbavit se strachu z pomíjivosti a minutí se cíle. To už však doříkám něco, co ve filmu není. Nakonec – proto se na filmy díváme, aby nás inspirovaly objevit něco, co se už týká jenom nás.
Film Monzun je hlubokou reflexí našeho tázání. Tázání cizince, kterému se jeho vlast stala cizinou. Je reflexí našeho bytí na tomto světě, kterému nerozumíme, ačkoli jsme se v něm narodili a patříme sem. Než se vrátíme domů.
Petr Vaďura
kazatel Evangelické církve metodistické v Tachově, moderátor (ČRo Vltava, TV Noe)
