Nabarvené ptáče

Producent, scénárista a režisér Václav Marhoul (nar. 1960) dokázal se svým takřka tříhodinovým dramatem to, o čem si jiní čeští filmaři mohou nechat jen zdát. Díky svému producentskému a organizačnímu umu dostal svůj vydřený černobílý snímek do hlavní soutěže festivalu v Benátkách, který spolu s Cannes a Berlínem patří mezi nejprestižnější filmové přehlídky na světě.

Marhoul svůj třetí celovečerní film Nabarvné ptáče natočil na motivy stejnojmenné knihy Jerzyho Kosińského. Ta se v době svého vydání roku 1965 setkala s nanejvýš kontroverzním přijetím, především kvůli autorovu lživému tvrzení o autobiografičnosti románu.

nabarvene ptace

Václav Marhoul na filmové adaptaci pracoval přes 10 let a nejen z producentského hlediska se mu podařilo skutečně mnohé: dokázal pokrýt enormní rozpočet (170 milionů Kč), angažovat mezinárodní herecké hvězdy (Harvey Keitel, Stellan Skarsgård a další) a kameramana Vladimíra Smutného (nar. 1942) dovedl k jeho životnímu výkonu. Film je natočen na klasický 35mm filmový pás formátu Cinemascope a na výsledku je vidět, že se tato staromilská volba vyplatila. To nejkrásnější, co film nabízí, totiž spočívá právě v obrazech. Smutného kamera oživila svět jdoucí po většinu času dál než do 40. let 20. století. Z velké části primitivní, pověrčivý, drsní a tvrdým životem zvrásnění vesničané jakoby vystoupili z filmových pásů Tarkovského Andreje Rubleva (1966), Vláčilovy Markéty Lazarové (1967), nebo do taktéž abstraktního bezčasí zasazeného Turínského koně (2011) Bély Tarra. 

Svět, ve kterém se neustále prchající chlapec nedobrovolně ocitá, je světem krutosti, světem ovládaným těmi nejhoršími lidskými pudy, zlobou a zvráceností. Jen zcela výjimečně se hrůzou oněmělé dítě, které nekončící příkoří vidí i samo pociťuje, setkává s člověkem, v jehož očích divák zahlédne stopu něhy a lásky – a tedy také naděje, že všechna ta hrůza nezadupe lidskou důstojnost na věčné časy. Budiž řečeno, že tou nejvýraznější pozitivní postavou je v Nabarveném ptáčeti katolický kněz ve skvělém podání Harveyho Keitela, jehož dobrota je ovšem omezena zcela špatným odhadem charakteru svých farníků.

nabarvene ptace knez

Marhoul zvolil pro svůj film epizodický způsob vyprávění. Svůj snímek člení do kapitol pojmenovaných vždy podle postavy, která je v danou chvíli pro chlapcův osud určuijící. Ať je to mlčenlivá teta, drsný ptáčník, náruživá deviantní dívka, bezcitný pedofil nebo skupina sovětských vojáků, chlapec je za všech okolností svědkem vrchovaté porce zla a hnusu. Většinou sice zla neukázaného přímo, ale i tak pro diváckou představivost jasně naznačeného.

Problém ovšem spočívá ve skutečnosti, že zatímco navenek hlavní hrdina stále putuje z místa na místo, vnitřně jakoby vše zůstávalo statické. Ve výsledku tak oněch 169 minut mnohdy působí jako opakovaná ilustrace téhož. Zda si z této poetizující přehlídky lidské nízkosti někdo odnese alespoň kus naděje a poznání krutosti války, je otázka. Že se to alespoň u někoho daří, ukazuje studentská cena z Benátek nazvaná Film pro UNICEF.

Lukáš Jirsa
dramaturg televize Noe a filmový kritik

Text vyšel v mírně zkrácené podobě v Katolickém týdeníku 38/2019.