Wim Wenders, slavný režisér německého původu, se stal klíčovým tvůrcem spirituální kinematografie již v 80. letech. Stalo se tak díky snímku Nebe nad Berlínem (1987), meditaci o andělech a lidech, věčném a smrtelném, duchovním a tělesném, který byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší režii. Nedávno vstoupil do českých kin nejnovější film tohoto tvůrce. Až na dno (2017) je vícerými kritiky hodnoceno spíše nepříznivě. Jestli je film chválen, tak převážně za herectví a vizuální ztvárnění. Příběhově je vnímán jako nudný. Zdá se, že nepříznivé hodnocení je podmíněno nesprávným přístupem k tomuto dílu: i když je film v databázích klasifikován jako romantický thriller, domnívám se, že by neměl být hodnocen podle klasických žánrových kritérií. Žánrové východiska jsou podle mého názoru použité jako podloží pro vyjádření filozofických myšlenek. A právě z této perspektivy bych se chtěl pokusit filmu porozumět.

Tajný agent James (James McAvoy) a matematická bioložka Danny (Alicia Vikander) se náhodně potkávají na dovolené někde na pobřeží Normandie. Zamilují se do sebe, stráví společně několik dnů, ale pak se jejich cesty rozcházejí. Danny se vydává na podmořskou výpravu zkoumat život na dně oceánu. James podniká cestu do Somálska namířenou proti islámským teroristům, kde upadá do zajetí. Obě postavy se tak ocitají na dně: Danny v ponorce na dně oceánu, James ve vězení na dně svého života.

James začíná plánovat svojí misi v galerii, kde obklopen uměleckými díly nenápadně rozmlouvá se svými kolegy. Během toho se zastaví u dvou obrazů. Prvním je Mnich u moře (1810) od Caspara Davida Friedricha. Na malbě je zobrazen mnich stojící (a zřejmě rozjímající) oproti moři. Postava mnicha je nepatrná, obrazu dominuje krajina a především nebe. V přeneseném významu je tímto mnichem James, který poprvé potkal Danny na břehu v Normandii. Později, už jako zajatec v Somálsku, se k moři opakovaně obrací, protože skrz něj může být ve spojení se vzpomínkou na Danny. V jedné scéně do moře vchází, se strachem o ztrátu vlastního života rozpíná ruce směrem k horizontu a modlí se. Pod rozpínajícím se nebem, na pokraji svého života, hledí do věčnosti.

Druhým obrazem, u kterého se James zastaví, je malba Umělcova noha (1876) od Adolpha von Menzela. Zatímco první obraz byl pohledem na člověka z dálky, v rámě tohoto plátna dominuje detailní pohled na bosou nohu. Je to pohled z blízka na nohu trpícího člověka. James ve vězeňské cele pociťuje chlad země. Je skutečným člověkem, to znamená bytostí, která se stejně jako mnich nachází pod rozlehlým nebem, ale zároveň se nohama dotýká země. Jen díky uvědomění si vlastní tělesnosti a fyzické bolesti, může nahlížet na svoji situovanost, a tedy prostorovou i časovou omezenost. Na somálské poušti je James tím, kdo vzchází ze země a hledí smrti vstříc.

Danny spolu s týmem vědců klesá v ponorce na dno oceánu, do tzv. hadální zóny. Nejnižší vrstva oceánu, pojmenovaná podle řeckého boha podsvětí, je obrazem pekla. Vědci však v této absolutní tmě objevují rostliny. "Život je možný i bez světla", komentuje Danny. Jak rozumět této provokativní větě? Ano, život těchto rostlin je možný i bez světla, ale život bytosti, která vydává ze sebe lásku, nikoliv. Po vyřknutí zmíněných slov dojde v ponorce k poruše, světla zhasnou a tým vědců dostane strach. Zatímco rostliny žijí v temnotě, na dně oceánu, člověk potřebuje světlo. Jeho bytí je jiné než bytí rostlin. Člověk se odlišuje od přírody tím, že může jednat mravně nebo nemravně, utvářet s druhým vztah, nebo někoho odmítnout. Skutečný člověk je pak ten, který se ve svém bytí obrací k věčnosti, podobně jako mnich na Friedrichově obraze. Jak poznamenává Danny, první vrstvou oceánu je ta, ve které jsme křtění. To je ta voda, ze které vzchází člověk, ze které má své bytí.

Vůči člověku, který je schopen lásky, je ve filmu prezentováno násilí, konané islámskými fundamentalisty. Násilí zde není spojeno jen s aktuálním problémem zvrácené podoby náboženství, ale nese nadčasový význam, a to odkazem na druhou světovou válku: hrdinové během procházky po normandském pobřeží, nacházejí nacistický bunkr. James k němu přistoupí, dotkne se ho a hledí na něj, jako by mu připomínal pomník lidí padlých na tomto místě. Mezitím Danny spontánně vchází do moře a jako rodící se nový život kontrastuje vůči upomínce na válku.

"Dotkneš se samé podstaty života", říká jeden z vědců Danny. Jak se Danny, na dně oceánu, dotýká života? Mezi ní a rostlinami je zeď ponorky a aby vědkyně mohla vůbec nějak uchopit vzorky, musí použit techniku. Dotýká se života z distancované pozice, exponáty jsou mimo ni, jsou to oddělené předměty, které netvoří součást jejího přirozeného života. Cílem tohoto "doteku" je úspěch, prezentace na obálce časopisu Nature. Hranice života se hrdinka skutečně dotkne až ve chvíli, kdy zhasnou světla, když si uvědomí nebezpečí její výpravy, podobně, jako když James stojí před vlastní smrti. Věda se tak nemůže dotknout podstaty života, protože díky objektivistické pozici je život před ní, to znamená, je předmětem, který je mimo ni. Co však život vpravdě je, pochopíme jenom z účasti na něm.

James, který v Danny zahlédnul světlo, pochopil, že bez něho ve vězení nepřežije. Není to světlo v podobě abstraktní idey, ale světlo zářící skrz druhého. Světlo nalezené a přijaté ve vztahu. Aby plně rozeznal důležitost tohoto světla, musí si sáhnout na své dno: světlo nejlíp zazáří ve tmě, ve zkušenosti s temnotou se projeví jeho nutnost. Film Až na dno, jako pojednání o bytí člověka, má rozhodně co říct. Vypráví o sestupu do tmy a vzestupu k porozumění lidství.

Andrej Chovanec