Příznačně 21. srpna přichází do kin životopisný snímek Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka. Působivý portrét mladého muže, jehož krajní čin se nesmazatelně zapsal do dějin našeho národa.

Jan Palach. Student, který se v roce 1969 upálil na protest proti srpnové invazi sovětské armády do Československa. Mladík, který přinesl krajní oběť v touze vyburcovat národ z okupační letargie. Jan Palach, jedno z nejznámějších jmen moderní historie českého národa.

Jeho příběh scenáristicky zpracovala spisovatelka Eva Kantůrková (* 1930) a na filmové plátno jej převedl Robert Sedláček (* 1973), autor ceněných filmů (Muži v říji, Rodina je základ státu) i historických televizních seriálů (České století, Bohéma).

Snímek představuje několik posledních měsíců Palachova života. Na základě dostupných faktických pramenů stopuje různé okamžiky Janovy životní cesty, které jej mohly dovést až k onomu radikálnímu nezvratnému činu. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl a ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen.

Ve filmu prochází Palach (Petr Zavadil) vztahem se svou přítelkyní Helenkou (Denisa Barešová), zotavující se z obrny, prožívá bouřlivý kolejní život roku 1968, jezdí za mámou (Zuzana Bydžovská) domů do Všetat. Studentské brigády v Kazachstánu a Francii střídá studium na vysněné Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které je pro něj branou do světa velkých myšlenek i životních možností. Vše ale změní události po 21. srpnu 1968.

Film Jan Palach je do velké míry založen na ověřených historických faktech, nebrání se ale ani určité míře autorské licence. V obou rovinách, které běžný divák jen stěží rozliší, se Sedláček (či snad Eva Kantůrková) občas pohybuje na hraně návodnosti a patosu, po většinu dvouhodinové stopáže filmu je ale Palachův příběh uvěřitelný a v některých scénách i velice silný.

Toto je člověk

Mezi takové patří většina situací s Palachovou matkou a také několikerá návštěva kostela, ať už u příležitosti vánoční bohoslužby či rodinného pohřbu. Je dobře, že autoři právě tuto křesťanskou rovinu nevynechali – podle historiků i pamětníků totiž mohla hrát na cestě k Palachovu činu výraznou roli.

Sedláček přiznává, že náboženská rovina byla při práci na snímku důležitá i pro něj samotného. Jednoznačně nejsilnějším momentem filmu je jeho poslední záběr: nesnesitelně dlouhý statický pohled na Palachovu ohořelou tvář. Inspirací pro tak drastický závěr byl Sedláčkovi film Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista (1988), ve kterém je zachycen zmučený Ježíš s trnovou korunou na hlavě v záběru podobně dlouhém, bez hudby, bez patosu. „Jen si prohlédni člověka, který se rozhodl pro věc. Podívej se, jak vypadá rozhodnutí,“ interpretuje Sedláček pohled na trpícího Krista.

Jan Palach není film, který by se na delší čas zarýval pod kůži. Jeho didaktičnost a proklamativnost je viditelná, nicméně v tomto případě přijatelná. A kdyby všechno předtím bylo mdlé, ten poslední záběr v nás zůstane opravdu dlouho. Nutí k přemýšlení o světě, společnosti a odpovědnosti každého z nás za věci veřejné, za druhé i za nás samotné.

Lukáš Jirsa
dramaturg TV Noe a filmový kritik

Text vyšel v Katolickém týdeníku 33/2018