Italský režisér Matteo Garrone přesně před 10 lety slavil vítězství na festivalu v Cannes s Gomorou, krutým svědectvím o mafiánské organizaci, která ovládá a rozkládá celý region. Velkou cenu si z festivalu odnesl i v roce 2012 za rozdováděnou, barvami hýřící komedii Reality show, díky níž se o něm začalo mluvit jako o pokračovateli slavného Federica Felliniho.

Podobně se o Garronem píše i letos, v souvislosti s jeho novým filmem Dogman. Fyzický zjev i sociální status hlavní postavy, drobného holiče psů Marcella, skutečně připomíná některé postavy outsiderů Felliniho filmů. Divák si možná vybaví prostitutku Cabirii, toužící po novém životě a pravé lásce. Marcello je oproti ní se svou situací smířen a nezdá se, že by toužil po úniku. Upřímně se raduje při setkání s dcerkou nebo při práci ve svém salonu, kde láskyplně opečovává svěřená psiska. Podobně jako Cabiriia se ale pohybuje v šedé zóně. Aby si přivydělal na živobytí, přeprodává svým přátelům kokain. Uprostřed neutěšené krajiny římské periferie, do níž je hlavní postava zasazena, přímo září jeho úsměv a dobrácké, ač značně unavené oči. Do jeho relativně spokojeného života ale čím dál častěji a hruběji vstupuje obr Simoncino, terorizující celou komunitu. Bývalý boxer, který mluví především svými pěstmi a jemuž se nikdo z okolí nedokáže postavit, Marcella využívá, protože si je vědom své převahy. Marcello se mu pokouší svým klidným hlasem občas vzdorovat, což je podobně marné jako snažit se domluvit s rozzuřeným psem. Velké a na první pohled nebezpečné psy dokáže Marcello ukonejšit a zkrotit, ale Simoncina zládne na chvíli zklidnit jedině kokainem.

Dogman je velice komorní a úsporný, a to jak ve vyprávění, tak i filmovém stylu. Vystačí si s několika herci i lokacemi, jejichž vyprahlost evokuje prostředí westernu. Souboj dvou soků je ale oproti tradičnímu westernu výrazně nevyrovnaný. Právě komplikovaný a proměnlivý vztah dvou protagonistů tvoří hlavní linii tohoto tlumeného filmu. Jejich vztah nejvíce připomíná školní šikanu. Marcello se Simem musí vycházet, protože z něj má strach. Nevyužije útoku Simových nepřátel, aby se ho zbavil, ale opakovaně mu dokazuje svou loajálnost. To ale nejde do nekonečna. Když se oběť dlouhodobě cítí utlačována, jednou možná sebere všechny síly a pokusí se o vzpouru a znovuzískání vlastní důstojnosti.

Jak ale porazit agresora? Zdá se, že jedině jeho vlastními zbraněmi. V tom je Garroneho hořká výpověď intenzivní. Když se člověk staví zlu, musí se jím sám stát. Dá se pak ale ještě mluvit o vítězství? Nebo je lepší donekonečna nastavovat svou druhou tvář na další a další rány? Dogman představuje univerzální tragédii, která se ve světě neustále opakuje. Nevypadá to, že by Garrone nabízel řešení těchto zacyklených situací, kdy se člověk dostává do střetu s destruktivní silou, proti které nemá šanci, ať už si za ni dosadíme cokoliv. V pohádce by nad drakem princ jednoznačně zvítězil, ale Dogman není pohádka. Otázka zůstává nezodpovězena a musíme si ji vyřešit každý po svém. Alegorický a přitom zároveň realistický příběh vděčí za svou intenzitu a autentičnost velkým dílem herci Marcellu Fonte, který ztvárnil hlavní roli, což neušlo ani porotě na letošním festivale v Cannes.

Garroneho film zobrazuje zlo ve dvou podobách. Jednak jako hrubou a přímočarou sílu, která se vždy přižene jako tornádo. Ale taky jako sílu, která se někdy plíživě stává součástí nás samých, i když chceme dělat vždy jen to nejlepší pro nás i naše blízké. Marcello dělá vždy to nejlepší, co mu situace, do níž je vržen, nabízí. Jeho cíle jsou čisté, upřímné, možná až naivní. Proto opakovaně naráží, musí improvizovat a jednat tak, že překvapuje nejen diváky filmu, ale především sám sebe. Simo je oproti němu symbolem krutosti, jako by neměl ani žádnou lidskou stránku. Vstupuje do Marcellova života nečekaně jako nějaký mechanismus, přinášející destrukci.

Dogman taky skvěle dokázal vystihnout povahu rozhodování člověka. Nejednáme vždy předvídatelně jako naprogramovaní roboti, ale pokaždé trochu jinak, protože na nás působí spletité směsice tlaků a pocitů. Jednou se víc přikloníme k ctnosti, jindy se trošku necháme zkorumpovat zlem, ale stále se snažíme být alespoň sami před sebou konzistentní a pravdiví. A chceme věřit, že se rozhodujeme správně.

Ondřej Sabol
Text vyšel v kulturní rubrice Ohlasy.info