Zloději (2018), film japonského režiséra Hirokazu Kore'edy, který byl letos oceněn Zlatou palmou na festivalu v Cannes, lze obecně považovat za reflexi sociálních poměrů v japonské společnosti. Ptá se, jaké stanovisko většinová společnost ovládaná médií, zaujímá vůči tabuizovanému konceptu sociálně slabé rodiny. Ve svém textu se zaměřím právě na porozumění pojmu rodina, jak nám ho hrdinové filmu předkládají svým přístupem k životu.

Ústřední postavy utvářejí třígenerační rodinu: otec Osamu, matka Nobujo, malý syn Šóta, dospívající dcera Aki a babička. Rodina na pokraji materiální nouze žije v provizorním domě na periferii. Osamu pracuje jako námezdní dělník, přičemž si společně se synem „přivydělává“ malými krádežemi v obchodech. Po jedné z takovýchto akcí potkávají zanedbanou holčičku Juri, která si osaměle hraje na balkónu. Jelikož venku mrzne, rozhodnou se dítě přinést k sobě domů, kde ji nakrmí, ačkoliv to je pro jejich domácnost finanční zátěž. Když ji odnášejí zpátky domů, uslyší hádku jejich rodičů – pochopí, že jako nechtěné dítě u nich nebude šťastná, a proto se rozhodnou holčičky ujmout, svým způsobem ji ukrást, začlenit ji do své rodiny. Později se dozvídáme, že pojem rodiny je zde používán jiným způsobem, než jsme zvyklí: členové nejsou navzájem propojeni pokrevně ani úředně.

Film se odklání od biologického pojetí rodiny. Takovéto tvrzení může vést k postmodernistickému přijetí, které relativizuje pojem rodina. Myslím si, že nahlížet na rodinu ve filmu Zloději pouze v tomto kontextu, je nedostačující. Postmodernista by rodinu považoval za kulturní konstrukt, tedy něco, co není jednou provždy uchováno v definici, ale co podléhá dějinné proměnlivosti. V Kore'edovém filmu je konstruktivistické pojetí rodiny zastoupeno vládnoucí mocí, pro kterou je rodina podmíněná genetickým příbuzenstvím. Biologická matka je upřednostněná před Nobujo proto, že holčičku porodila, a ze stejného důvodu vzniká přesvědčení, že o Juri bude u ní líp postaráno (ačkoliv to není pravda). I když je toto pojetí rodiny mocí protlačeno, film přes jeho hrdiny říká něco jiného: rodina nevzniká konstrukcí, rodina se konstituuje.

Podobným směrem uvažoval o vztazích německý filosof židovského původu, Martin Buber. Podle něho není lidské Já u jednotlivce jednou a navždy dáno, nýbrž se proměňuje podle toho, jaký postoj vůči světu zaujímá. Člověk může s druhým zacházet jako s předmětem jednostranné zkušenosti, což by odpovídalo postoji biologických rodičů Juri. Ti nereagují na její bolest, ale jednostranně ji vnímají jako problém. Druhý postoj, který může člověk zaujmout, je vztah, ve kterém se Já jednotlivce dostává do dialogu s druhým „Ty“. Když se Osamu a Nobujo rozhodnou začlenit Juri do své rodiny, činí tak jako odpověď na nouzí druhého. Buber píše:

Setkávám se s „Ty“ z milosti – nemohu je najít hledáním. […] Ale vstupuji do bezprostředního vztahu k němu. A tak vztah znamená, že jsem vyvolen i volím, je pasivitou i aktivitou zároveň. […] K tomu, abych se usebral, aby se všechno slilo a celá bytost se uvedla v pohyb, nemůže nikdy dojít pouze díky mně, ale také ne nikdy beze mne.[1]

Holčička je před hrdiny vržena navzdory jejich očekáváním, avšak je na jejich rozhodnutí, jak předložené nabídce odpoví. Rozhodnutí pro přijetí události vztahu je vně jakéhokoliv kalkulu, neberou ohled na právní problematiku jejích činu. Na rozdíl od postoje biologických rodičů, holčička pro ně není předmětem, nýbrž osobou ve vztahu. Postoj vztahu, ve kterém je o Juri pečováno, ve kterém je milovaná a přijímaná, konstituuje hrdiny filmu jako členy její rodiny. Film relativizuje pokrevní a úřední pojetí rodiny jakožto mocenský konstrukt, to je pravda. Co však nerelativizuje, je vymezení rodiny jako struktury vztahů lásky, vzájemného oslovování a odpovídání, jednoduše řečeno, jako blízkosti domova. „Přece se žena nestane matkou jen proto, že porodila dítě.“, říká Nobujo během výslechu na policii. Osamu a Nobujo v závěru ztrácejí status rodičů ne proto, že by je k dětem nepojila pokrevní vazba, ale proto, že si uvědomí svou nedostatečnost k rolím otce a matky. Osamu nedokáže syna naučit nic jiného než krást, Nobujo se dostává do vězení.

Kore'eda neuvažuje o ideálním člověku. I když jsou hrdinové schopni mezi sebou utvářet vztahy, tak vůči některým jiným postavám zaujímají účelné postoje. Osamu se pokouší krádeže ospravedlnit přesvědčením, že věci v obchodu ještě nikomu nepatří. V tomto sebeklamném postoji nebere do úvahy, že vůči majitelům zaujímá postoj jednostranné zkušenosti – z lidí dělá předměty, Buber by řekl „Ono“, tedy to, co je mimo bezprostřední přítomnost. Ze zpředmětněného člověka pak není těžké učinit pouhý prostředek pro dosažení svého. Babička přistupuje k rodině svého nevlastního syna rovněž účelně – vystupuje jako nevinná oběť, kdy v pozici předstírané chuděry získává peníze. Pouto mezi Osamem a Nobujo není založeno na pouhé vzájemné odevzdanosti, ale rovněž na společně spáchaném zločinu v minulosti.

Dcera Aki prodává své tělo jako zaměstnankyně v peep-show. Místo svých klientů vidí odraz vlastní tváře v poloprůhledném zrcadle – mluví na ně, vidí však sebe. Když se s panem Čtyři setká v talk roomu, dostávají se do bezprostřední blízkosti. Muž se pokouší promluvit, ale marně, nedokáže ze sebe vydat jediné slovo. Navzdory tomu si postavy začínají mlčenlivě rozumět: Aki z mužových ran vyčte jeho sebepoškozovací praktiky, v objetí pocítí teplo. Reciprocita vzniká mimo verbální komunikaci. Placená služba se proměňuje v mlčenlivý dialog, ve kterém pan Čtyři přestává být číslem a stává se konkrétní osobou. Na této situaci lze demonstrovat, jak postavy neustále přecházejí od předmětného zacházení s druhým ke skutečnému setkání, ve kterém se všechny prostředky hroutí, jak by řekl Buber. Člověk tak není zobrazen jako ideální (tj. neustále přítomen v bezúčelných vztazích ke všem), nýbrž je uchován se vší svou problematičností a proměnlivostí.

Kore'edův film nám říká, že rodina je na jedné straně zděděná, a to ve smyslu nezvolených (a nezasloužených) nabídek pro vztah. Na druhé straně, rodina nevznikne z pouhého dědictví, nýbrž také aktivitou její členů, rozhodnutím odpovědět těm, ke kterým nás osud dovede. Rodina se konstituuje přijetím, odpovídáním a oslovováním. Film Zloději tak nadřazuje vztah nad pravidla a zákony. Jestli uvažuje o etice, tak ne jako o systému norem, ale v kontextu vztahů, tj. jako o přijetí odpovědnosti za druhého.

[1] BUBER, Martin. Já a Ty. Praha : KALICH, 2005, s. 44.

Andrej Chovanec
Autor je doktorandem filmových studií na Filozofické fakultě UP v Olomouci