Modlitba

Rozhovor s Lukášem Jirsou o spiritualitě ve filmu (audio, 55:31)

Kateřina Rózsová v pořadu Mezi slovy (Rádio Proglas) probrala v hodinovém rozhovoru s Lukášem Jirsou hned několik témat. Od předávání Oscarů, přes festival v Cannes, až po definici spirituálního filmu a jeho potenciálu proměnit diváka. Řeč byla také o ekumenických porotách, semináři o spiritualitě ve filmu na festivalu v Karlových Varech a dalších aktivitách, kterým se Lukáš v této oblasti věnuje. Kromě toho se v rozhovoru dozvíte o mnoha pozoruhodných filmech.

Krátké shrnutí rozhovoru:

První otázka se týkala legendární filmové ceny Oscar, jejíž předávání funguje přes 90 let. Podle Lukáše tuto cenu zpravidla vyhrávají zejména filmy s konzervativním poselstvím určené pro masové publikum. Pozitivně Lukáš hodnotí větší otevřenost Oscarů vůči zahraniční kinematografii. Cizojazyčné filmy se postupně dostávají do boje i v hlavní kategorii "nejlepší film", jako tomu bylo v případě snímku Roma, za nímž stojí mexický režisér Aflonso Cuarón. V nominacích se ale občas objeví i filmy s duchovní tématikou. Nejslavnějším příkladem je Ben Hur, který získal historicky nejvíc Oscarů. V minulém roce byl zase nominován odvážný snímek Paula Schradera Zoufalství a naděje na téma duchovní krize protestantského kněze, prolínající se s enviromenální krizí planety. 

charlton heston oscars 1960

V dalším bloku rozhovoru Lukáš vymezil rozdíly mezi náboženským, duchovním a spirituálním filmem. Vycházel přitom z teorie Jaromíra Blažejovského (Spiritualita ve filmu) – do náboženských filmů řadí snímky, tématizující náboženská témata (adaptace evangelií, životy svatých, apod.). Duchovní filmy zase obsahují konktrétní duchovní poselství, například Zapomenuté světlo Vladimíra Michálka. U třetí kategorie "spirituální film" není vůbec důležité o čem film vypráví. Podstatné je především to, jak je film natočen, jakým způsobem k divákovi promlouvá. Za nejslavnějšího zástupce tohoto proudu považujeme Andreje Tarkovského. Jeho filmy svým stylem předávají duchovní obsah, nebo spíše pocit a zvláštní atmosféru. Tento typ filmu zprostředková divákovi vhled do vlastního života, který může být proměňující.

andrei tarkovsky stalker 1979

 Spirituální filmy nás podobně jako modlitba, filozofická tázání, či životní krize dokážou vytrhnout z všednosti a nutí nás podívat se na svět a svůj život z nadhledu

Lukáš Jirsa v rozhovoru dále vysvětluje postupy spirituálního flmu na příkladu snímku Zoufalství a naděje. Režisér v něm pracuje jinak s časem, volí pomalé záběry, které mohou na první pohled působit nudně a pokud jsou diváci zvyklí na televizní tvorbu, bude pro ně sledování tohoto filimu možná náročné. Divák potřebuje do spirituálních filmů uvést, aby se správně naladil a dokázal film přijmout. Spirituální filmy očekávají od diváka, že si je sám dotvoří ve svém nitru, nejde jim jen o zábavu. Když se ale divák naučí na tyto hluboké filmy dívat, získá odměnu – silný prožitek, srovnatelný s velikonoční vigilií. Ta člověka taky nějak odměňuje a proměňuje. Proto například jezuita Petr Vacík využívá filmy pro duchovní cvičení. V kolínském klášteře už po mnoho let vede diváky ke ztišení a rozjímání nad filmy, které je vedou k sestoupení do sebe a poznávání Boha.

Petr Vacík

 Stav českého filmu souvisí i s duchovním (ne)zakotvením našich tvůrců

Lukáš Jirsa je přesvědčen, že filmy odhalují duchovní zakotvení svých tvůrců a to, jak moc byli ochotni pracovat na svém duchovním, duševním, filozofickém a etickém rozvoji. Většina českých tvůrců v tomto ohledu zaostává, takže se už dlouho tuzemská tvorba nemůže srovnávat s evropskou nebo světovou produkcí. Tvůrcům chybí duchovní zázemí, nějaká pevná vazba, na níž by stavěli. Spirituání filmy, které nejvíce oslovují, jsou mnohdy natočeny lidmi, kteří se vůbec nepočítají mezi křesťany a k církvi mají zdrženlivý vztah. Dobrým příkladem je třeba francouzský film O bozích a lidech, kde se potkali na place jak agnostici, tak věřící lidé v čele se slavným katolickým hercem Michaelem Lonsdalem. Dalším skvělým příkladem je film Modlitba, který zve k přemýšlení o víře a Bohu, ač jeho režisér není věřící. Téma víry jej ale silně přitahuje a jeho film je poctivým tázáním na ty nejtěžší otázky.

Lukáš dále hovořil o různých filozofických koncepcích, které studoval v rámci své dizertace a hledal jejich paralely ve filmové tvorbě. Bratři Dardennové podle něj zcela vědomě pracují s koncepcí francouzského filozofa Emmanuela Levinase. Jejich filmy můžeme označit za křesťanské, ale oni sami by to o nich neřekli. Tímto způsobem Lukáš pracoval s filmem i na pražské VOŠ publicistiky, kde vyučoval a svůj přístup v současnosti rozvíjí na veřejných projekcích v Městské knihovně Praha, v rámci cyklu "Film a spiritualita". Každý měsíc se promítá snímek, který téměř nikdy není náboženský, ale vždy vybízí k přemýšlení. Lukáš také představil seminář o spiritualitě ve filmu, který probíhá každý rok v rámci Karlovarského filmového festivalu.

Poté byla řeč o Krzysztofu Zanussim, který letos v červnu oslaví 80. narozeniny a TV Noe s ním připravila rozhovor a promítne 3 jeho filmy.

Závěr rozhovoru patřil zhodnocení současné filmové produkce. Lukáš to vidí nadějně – kvalitní hluboké filmy se točí stále. Každý týden jde do kin alespoň jeden snímek, který stojí za vidění. Jenom o těchto kvalitních filmech možná nevíme. I proto funguje na velkých festivalech ekumenická porota, upozorňujícíc na hodnotné filmy, které by možná jinak zapadly. Členy ekumenických porot jsou lidé, kteří stojí jednou nohou v církvi a druhou ve filmu (filmoví tvůrci, novináři, ale i řeholníci).

Posledním tématem rozhovoru byla kritéria dobrého filmu. V Lukášově pojetí znamená dobrý film ten, který dokáže divákovi otevřít nový pohled na svět. Měl by s ním zatřást, zůstat dlouho v něm a idelně přinést do jeho života proměnu.


Záznam pořadu je převzatý ze stránek Rádia Proglas:
https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2019-05-16-09-00-00/