Ukrajinská dramatička a spisovatelka Anna Jablonská tragicky zemřela v pouhých 29 letech. V lednu 2011 se stala jednou z 35 obětí teroristického útoku na letišti Domodědovo v Moskvě, kam si přijela převzít ocenění za svoji nejúspěšnější hru Pohani. Existenciální drama nepostrádající ani výraznou humornou rovinu bylo původně uvedeno v pražském Branickém divadle (2018-2019) a právě tato inscenace se stala základem pro filmové ztvárnění režisérky Olgy Dabrowské.

Příběh Pohanů je zasazen do neutěšeně žijící rodiny: energická realitní makléřka Marina (Eva Alner) má jasně navrch nad submisivním, umělecky založeným mužem Olegem (Jiří Racek), přičemž oběma dělá velké starosti bohémská dcera Kristýna (Tereza Slánská) studující výtvarnou školu. Do základního rozložení sil spadá ještě soused Bocman (Josef Polášek), alkoholik, který ne a ne dokončit rekonstrukci jejich oděského bytu. Jakoby starostí všichni neměli dost, bez ohlášení přichází Olegova matka Natálie Stěpanovna (Lenka Vychodilová). Stará žena, která se před lety namísto výchovy svého syna rozhodla putovat od jednoho pravoslavného kláštera k druhému ve snaze odčinit svůj dávný hřích. S příchodem urputné i babičkovsky jemné ženy, která přesně ví, jaká je Boží vůle, kdo trpí běsi a kde zrovna působí ďábel, jakoby se leccos začalo měnit k lepšímu. Možná, že to nejdůležitější ale stále chybí. Život může být v něčem lepší, ale náhlá tragédie ukáže, že něco zásadního svatá žena, babička Natálie Stěpanovna, do stísněného domova Olega, Mariny a Kristýny přinést nedokázala. A pokud to nedokázala ona, žena vyzbrojená posvěcenou vodou ze zázračného pramene, kdo pak už?

Pohani jsou třetím a nutno říct, že také dosud nejlepším celovečerním filmem režisérky a scénáristky Olgy Dabrowské. Ta se kromě dokumentárních a publicistických aktivit podílela na vzniku filmů Petra Zelenky Mňága - Happy end (1996) nebo Knoflíkáři (1997) a má i scénáristický podíl na Samotářích (2000) Davida Ondříčka. Samostatně pak debutovala originálním povídkovým filmem Kuličky (2008). Před několika lety přišla se vztahovým, komerčně laděným snímek Cena za štěstí (2019), který i přes některé výborné herecké výkony (Jaroslav Plesl) nelze označit jinak než jako nepovedený. Drama Pohani, v kinech uváděné jako “zfilmové divadlo”, působí v dosavadní Dabrowské tvorbě překvapivě. Jedná se o nezávisle produkovaný film s nepopiratelnou výpovědní hodnotou, jehož komerční potenciál není nijak velký. Pohani se svojí přiznanou divadelností mohou u nepřipraveného diváka narazit, filmovému tvaru mohou být vytknuty některé aspekty (problematické synchrony, rámování příběhu), jiné ale je zase nutné ocenit, třeba práci kameramana Davida Čálka, hudbu Ivana Achera či herecké výkony především Lenky Vychodilové, Josefa Poláška a Terezy Slánské.

Bezproblémové přijetí filmu ovšem nečeká ani u křesťanů, kteří by mohli mít pro film o otázkách transcendence vstřícnější postoj. Ti se totiž mohou cítit být dotčeni vulgárním jazykem (jak by ale měl hovořit životem zrazený alkoholik?) i urážlivými postoji některých postav vůči křesťanským symbolům. Urážky a pochybnosti zde ale nejsou svévolné a jasně ukazují na časté “karikatury Boha”, nikoli na Boha samotného. 

Pohani se většinové české produkci vymykají jak svým svébytným řemeslným pojetím tak důrazem na témata, která naše hraná tvorba prakticky neřeší: ptá se po podstatě víry, po moci pověry, uvažuje o farizejství i skutečném požehnání. 

Lukáš Jirsa
dramaturg televize Noe a filmový kritik

Mírně upravený text recenze, která původně vyšla v Katolickém týdeníku 45/2023.