Do kin míří výjimečný dokument o muži, který takřka celý svůj život věnoval stavbě katedrály. Bez odborného vzdělání, zato s neochvějnou vírou v Krista den co den pracoval na svém pro mnohé bláznivém díle. Snímek Katedrála natočil slovenský režisér Denis Dobrovoda jako svůj celovečerní debut. Dramaturg TV Noe, Lukáš Jirsa, s režisérem pořídil následující rozhovor.

Jak jste našel hrdinu svého filmu?

V roce 2018 mě oslovil jeden z mých nejlepších kamarádů, novinář, jestli bych s ním nejel jako fotograf do Španělska, kde chtěl napsat text o muži stavějícím poblíž Madridu katedrálu. Podmínkou ale bylo, že nejdřív musíme na stavbě pracovat, jinak se s námi ten muž prý nebude vůbec bavit.
Justo Gallego, jak se stavitel jmenoval, se totiž stal už mnoho let předtím docela známou postavou a na katedrálu se jezdilo dívat čím dál víc lidí. Velký zájem o jeho příběh měla i nejrůznější média a filmaři. Justo ale nechtěl být rušen a s lidmi se od určité doby v podstatě odmítal bavit.
Když jsme se za ním vydali my, bylo mu už 92 let, a tak byl nejvyšší čas. Záměrně jsem se předtím nepodíval na žádné fotky ani články. Díky tomu jsem byl po příjezdu naprosto ohromený. Člověk si totiž ani z vyprávění nedokáže úplně představit, o jak velikou stavbu jde. Nevěřícně jsem zíral a říkal jsem si, jak je možné, že jsem se o Justovi a jeho projektu nedozvěděl dřív.

Jaké bylo vaše první setkání?

Když jsme přišli poprvé do katedrály, právě tam Justovi pomocníci betonovali podlahu. A najednou se objevil takový vetchý stařík, což byl Justo sám. K našemu překvapení se s námi dal do práce. Justo byl hubený, už hodně křehký muž a vypadal – promiňte mi to vyjádření – téměř na umření, ale to jen klamal tělem. Hned vzal lopatu a celý den makal. Nevěřili jsme svým očím.
Tenkrát jsme tam s ním byli asi pět dní a mé fotky pak vyšly v britském deníku The Guardian.

S jakou vizí jste se do filmu pustil?

Na začátku jsem neměl vůbec žádnou konkrétní představu. Myslel jsem si, že by z toho mohl být krátký film pro televizi, kde jsem tehdy i pracoval. Vůbec mě nenapadlo, že na konci to bude celovečerní film. Ani jsem tehdy neměl velkou chuť dělat dokument, protože jsem žil v domnění, že na dokumenty nikdo není moc zvědavý. Nicméně po necelých dvou letech práce nám bylo jasné, že Justův příběh je opravdu jedinečný a že se nám pod rukama začíná rodit něco výjimečného.
Protože jsme Justa zastihli až ve vysokém věku, snažili jsme se dohledat i nějaké archivní materiály – a těch se nám nakonec sešlo velké množství. Neměli jsme sice peníze na nákup archivních záběrů od velkých televizí, ale podařilo se nám sehnat studentské filmy nebo nejrůznější, někdy i opravdu skvělé amatérské záběry, z nichž některé jsou přes třicet let staré (Gallego chrám stavěl od roku 1961 – pozn. red.). Měli jsme tedy z čeho vybírat.

Jaký byl Justo Gallego člověk? Z filmu vyplývá, že musel být hodně svérázný.

Měl víru radikálních prvních křesťanů. Takovou, jaká dnes snad už ani neexistuje. Byl to člověk, který by ve 4. století žil na poušti jako poustevník, případně by pobýval na sloupu, odkud by kázal Boží slovo. A víra pro něj byla silně spjata s fyzickým utrpením. Nejen že měl rád nejrůznější vyobrazení mučedníků, ale i sám sebe vědomě utrpení vystavoval. V létě třeba pracoval v zimním kabátu, v zimě naopak jen v tričku. Pil jen několik málo doušků vody denně a jedl suchý chleba.

Katedrála byla promítána na festivalech po celém světě, hraje se v kinech v řadě zemí, zájem mají televize. Překvapil vás tento úspěch?

Film jsme dělali vlastně na koleně, a tak jsme dost dlouho vůbec nevěděli, jak s ním naložit. Zároveň jsem ale vždy věděl, že příběh má obrovský potenciál. Kdykoli jsem o něm někomu vyprávěl, okamžitě ho Justův osud i katedrála samotná začaly zajímat. V určitě fázi výroby už jsme začínali mít jistotu, že máme v rukou výjimečný film. Což ale ještě neznamená, že si ho někdo všimne.

Hodně nám pak pomohlo vítězství na festivalu v Krakově, díky kterému jsme se dostali mezi širší nominace na Oscara. Tím si nás všimli i v Americe a na řadě dalších míst.

Titulní katedrála je ve filmu nejen fyzickou stavbou, ale také symbolem Justova života. A tak se dovolím zeptat: Co je vaší životní katedrálou?

V současné době doufám, že to bude „jen“ můj následující film a do budoucna určitě také rodina. V rozsahu díla se ale nemůžeme navzájem srovnávat. Je totiž důležité uvědomit si Justovu osobní situaci: on se opravdu radikálně vydal Kristu, pro kterého žil čtyřiadvacet hodin denně. Neměl rodinu, měl pouze sám sebe, svůj život – život s Kristem a pro Krista. Díky tomu mohl vykonat dílo, které vykonal.

Lukáš Jirsa
dramaturg televize Noe a filmový kritik

Rozhovor vyšel v Katolickém týdeníku